Josef Haslinger
Jáchymov

RECENZE: Stál na hokejovém Olympu. Skončil v Jáchymově
 
Únor roku 1949. Československý hokejový tým právě získal ve Stockholmu titul mistrů světa. Atmosféra při jeho návratu připomínala to, co jsme zažili po Naganu: nadšení, slzy dojetí. Ve vládním salonku na pražském Hlavním nádraží čekal na vítěze i předseda vlády Antonín Zápotocký.
V březnu 1950 bylo jedenáct hráčů vítězného týmu zatčeno a ve vykonstruovaném procesu odsouzeno k mnohaletým trestům. Bohumil Modrý dostal patnáct let. Právě Modrý, jeden z nejlepších světových gólmanů té doby, se stal protagonistou knihy, kterou rakouský autor Josef Haslinger nazval Jáchymov a za niž dostal německé ocenění Rheingau Literatur Preis. Kombinace románu a dokumentu neoslňuje formálními výboji, ostatně ten otřesný příběh by je nesnesl. Ale je to neuvěřitelně silné a děsivé čtení.
V Jáchymově se náhodně setká fiktivní rakouský nakladatel Anselm Findeisen trpící Bechtěrevovou nemocí se šedovlasou tanečnicí. Je jí Blanka Modrá, brankářova dcera. Anselm ji přesvědčí, aby mu sepsala tragickou otcovu historii - dokumentární pasáže Jáchymova založil Haslinger na materiálech, které mu Modrá poskytla.
A čte: o dívence, jež zbožňovala tatínka, o utrpení a ponižování, které brankář prožíval při těžbě uranu v Jáchymově, o jeho umírání pár let po propuštění. O komunistické zvůli, před kterou slavné sportovce neuchránila ani skutečnost, že naučili hrát hokej Sověty. (Mnohem později, v 70. letech, se sovětský trenér Tarasov jako jeden z mála chová k Modrého vdově slušně.)
Historie osudem prokletého mužstva, které získalo zlato i o dva roky dříve a jehož část zahynula při leteckém neštěstí, je známá. To, jak ji v Jáchymově pojímá rakouský autor, jak hluboký cit pro osud hokejistů v drtivých 50. letech projevil, si od českého čtenáře zaslouží uznání a obdiv.
Za pár dní začne opět hokejové mistrovství světa. Ať naši reprezentanti dopadnou jakkoliv, jednu jistotu mají: neskončí na uranu.
 
Hodnocení MF DNES: 80 %, autor: Alena Slezáková


***
Nezvykle uchopený příběh pronásledovaného hokejisty Modrého článek na zpravodajském portálu IDNES.cz si můžete přečíst zde.

Autor: Josef Brož

***

Rozhlas.cz, 18. 8. 2011 v 14:46, zde
 

Román Jáchymov se vrací k vykonstruovanému procesu s hokejisty

 
Věž smrti v Jáchymově
Autor: Zdeněk  Kovařík

Někdy si svoji vlastní historii musíme nechat vyprávět od cizinců. Příkladem toho je i nová kniha Jáchymov, kterou napsal Rakušan Josef Haslinger, a která vyšla v Německu. Románový příběh se inspiroval životem legendárního brankáře československé hokejové reprezentace Bohumila "Boži" Modrého. Německé a rakouské publikum se z knihy dozví o vykonstruovaném procesu s československými hokejisty v roce 1950. Na český překlad si román bude muset ještě počkat, oslovení vydavatelé totiž neměli zájem.
Spisovatel Josef Haslinger není žádný nováček. Na kontě má již celou řadu literárních ocenění a úspěšných knih. Tématem pracovních lágrů v Československu ale tentokrát překvapil.
„Komunismus se sice historicky víc dotýká Čechů než Rakušanů, je to ale hlavně součást celoevropské historie. Je čas vypořádat se s iluzemi, které pořád leckde na západě o komunismu přetrvávají. Zároveň není snadné pohlédnout pravdě do tváře a podívat se zpříma na svoji vlastní minulost. Češi ani Slováci už nejsou svázaní s východním blokem, teď jsme všichni stejní Evropané, a tak se musíme s minulostí vypořádat společně,“ vysvětluje autor.
Zpravodaj Vojtěch Berger se ve Vídni zúčastnil autogramiády knihy Jáchymov
Z někdejšího elitního brankáře československé hokejové reprezentace Romana Modrého udělali komunisté ústřední postavu protistátní skupiny. Jádro hokejového týmu, který se v roce 1950 chystal na mistrovství světa v Londýně, státní bezpečnost zatkla a postavila před soud. Údajně za to, že hokejisté vyvíjeli protistátní činnost a připravovali se na emigraci.
Hráči dostali v monstrprocesu vysoké tresty a museli pracovat v uranových dolech, Bohumil Modrý konkrétně v Jáchymově. Na následky ozáření později zemřel. V knize jsou použity celé pasáže z autentických vzpomínek jeho dcery Blanky, která už desítky let žije ve Vídni.
„Já jsem do Jáchymova nikdy nechtěla jet, mě by to hrozně rozrušilo. Já to nechci vidět, musím se přiznat. Postava mého tatínka je pochopitelně autentická i všechna fakta, kde hráli a jak hrál a tak dále. Je to v podstatě biografie,“svěřila se Blanka Modrá.
Žádná suchá fakta
Autor knihy Josef Haslinger ovšem nechtěl psát jen prostý životopis, ale vylíčit čtenářům poutavý příběh. Do knihy se tak ani zdaleka nedostaly všechny informace ze soudních spisů a z výslechů státní bezpečnosti, které má rodina k dispozici:
„Věděl jsem od začátku, že chci psát román, protože ten nabízí mnohem pestřejší výrazové prostředky než suchá fakta. Takhle se kniha dostane k širšímu okruhu čtenářů.“
Kniha Jáchymov si přímo říká o český překlad. Blanka Modrá prý ale nenašla českého vydavatele, který by projevil o téma skutečný zájem. Mrzí ji to především proto, že příběh je spjatý s českým prostředím.
Doteď vyprávěli příběh zatčených hokejistů hlavně Modrého spoluhráči z reprezentace. Blanka Modrá by ale jednou ráda přidala také svůj kompletní pohled na celý případ, tak jak jí všechno vyprávěl její otec.

***

Rozhlas.cz, 13. srpna  2011 v 10:06, zde
Rubrika: Zápisník zahraničních zpravodajů

Československá historie? Zajímavější pro Rakušany než Čechy
 
Za osudem hokejového brankáře Bohumila Modrého, který skončil v jáchymovském dole, se ohlíží nová rakouská kniha (ilustrační foto)Foto: Zdeněk Kovařík
Na světě je nový román o smutných 50. letech v Československu. Kniha vyšla v Německu a napsal ji Rakušan. Inspiroval se příběhem legendárního hokejového brankáře Bohumila Modrého.
Někdy si svoji vlastní historii musíme nechat vyprávět od cizinců. Příkladem toho je i nová kniha Jáchymov, kterou napsal Rakušan Josef Haslinger. Románový příběh se do velké míry inspiroval životem legendárního brankáře československé hokejové reprezentace Bohumila „Bóži“ Modrého.  
Román vychází z autentických vzpomínek brankářovy dcery Blanky Modré. Čtenáři se dozvědí nejenom o monstrprocesu s československými hokejisty v roce 1950, ale i o tom, jak vypadal jejich výkon trestu v uranových dolech.  
Vypořádejme se společně s minulostí, vyzývá autor  
Josef Haslinger předčítá úryvky z nového románu Jáchymov. Knížky už jsou připravené na pultíku u pódia a zájemci se jen hrnou.  
„Jsem Francouzka, jméno Bohumil Modrý mi nic neříká. Zaujalo mě však téma knihy, chci víc poznat tuhle část historie,“ říká jedna z návštěvnic stojící ve frontě na autogramy. A vídeňské uvedení knihy Jáchymov si nenechali ujít ani Češi žijící v rakouské metropoli.  
Spisovatel Josef Haslinger není žádný nováček. Na kontě má řadu literárních ocenění i úspěšných knih. Proč si tentokrát vybral téma pracovních lágrů v Československu?  
„Komunismus se sice historicky víc dotýká Čechů než Rakušanů, jde však o součást celoevropské historie. Je čas vypořádat se s iluzemi, které pořád leckde na Západě o komunismu přetrvávají. Zároveň není snadné pohlédnout pravdě do tváře a podívat se zpříma na svoji vlastní minulost. Češi ani Slováci už nejsou svázaní s východním blokem, teď jsme všichni stejní Evropané, a tak se musíme s minulostí vypořádat společně,“ vysvětluje.  
V Česku kniha zatím nevyjde   
 
Kniha Jáchymov od rakouského spisovatele Josefa HaslingeraFoto:  Fischerverlage.de
Román Jáchymov je vystavěn na příběhu Bohumila Modrého. Z někdejšího elitního brankáře československé hokejové reprezentace udělali komunisté ústřední postavu protistátní skupiny.  
Jádro hokejového týmu, který se v roce 1950 chystal na mistrovství světa v Londýně, Státní bezpečnost zatkla a postavila před soud. Údajně za to, že hokejisté vyvíjeli protistátní činnost a připravovali se na emigraci. V monstrprocesu dostali hráči vysoké tresty a museli pracovat v uranových dolech, Bohumil Modrý konkrétně v Jáchymově. Na následky ozáření později zemřel.  
V knize nechybí celé pasáže z autentických vzpomínek Modrého dcery Blanky, která už desítky let žije ve Vídni. Ta se svěřuje: „Do Jáchymova jsem nikdy nechtěla jet, strašně by mě to rozrušilo. Nechci to místo vidět. Postava mého tatínka je v knize autentická a všechna fakta obsažená v knize připomínají biografii.“  
Kniha Jáchymov si přímo říká o český překlad. Blanka Modrá prý však nenašla českého vydavatele, který by projevil o téma skutečný zájem: „Bohužel kniha nakonec vyjde v Rakousku. Je mi to líto, v Česku by měla úplně jiný význam.“  
Kniha Jáchymov je jen začátek   
Autor knihy Josef Haslinger nechtěl psát jen prostý životopis Bohumila Modrého, ale vylíčit čtenářům poutavý příběh: „Věděl jsem od začátku, že chci psát román, protože ten nabízí mnohem pestřejší výrazové prostředky než suchá fakta. Takhle se kniha dostane k širšímu okruhu čtenářů.“  
Zároveň se tak do knihy nedostaly ani zdaleka všechny informace ze soudních spisů a z výslechů Státní bezpečnosti, které má k dispozici rodina Bohumila Modrého. Doteď vyprávěli příběh zatčených hokejistů hlavně Modrého spoluhráči z reprezentace. Blanka Modrá by jednou ráda přidala taky svůj kompletní pohled na celý případ, tak jak jí všechno vyprávěl její otec Bóža Modrý. Kniha Jáchymov, zatím jen v němčině, je teprve začátek.  

***

Literarky.cz, 14. srpna 2011, zde
Jáchymov: Rakouská kniha o slavném českém hokejovém brankáři

Napsal ji podle vyprávění brankářovy dcery Blanky Modré známý rakouský spisovatel Josef Haslinger. Pojednává o tíživém osudu jednoho z nejlepších československých brankářů všech dob, který dokonce učil hrát hokej Sověty. Dodnes někteří uvažují o tom, že Sovětům tehdy vadil skvělý československý hokejový tým. Knihu vydalo nakladatelství Fischer Verlage pod názvem Jáchymov.
Setkali se v Jáchymově zcela náhodně: Vydavatel a tanečnice. On se zabýval studiem léčby ve starobylých lázních a jí sem přivedl děs tohoto místa. Tanečnice začne vyprávět příběh, který ji pronásleduje celý její život. Je to tragédie jejího otce.
Dál tento příběh popsaný v knize zná mnoho z nás. Je to příběhem hokejového brankáře z bývalého Československa. Je jím slavný brankář československé reprezentace Bohumil „Bóža" Modrý. Hrál za LTC Praha a pomohl československé reprezentaci k titulu mistrů světa 1947, v roce 1948 s reprezentací získal stříbrné medaile na Zimní olympiádě ve Svatém Mořici a v roce 1949 se podílel na dalším světovém zlatu z turnaje ve Stockholmu. I přes tyto úspěchy byl rok nato zatčen a ve vykonstruovaném politickém procesu s předními hokejisty potrestán patnáctiletým trestem. Byl považován za vůdce jejich podvratné skupiny (jmenujme některé tehdy slavné hokejisty: Zábrodský, Konopásek, Drobný, Roziňák, Pácalt, Trousílek). Byl skutečně vůdcem, ale jako autorita hokejového týmu pro své vystupování a hokejovou dovednost. Byl přirozenou autoritou. Ovládal světové jazyky a projevili o něj zájem Kanaďané a Modrý o odchodu do zámoří vážně uvažoval. To se pochopitelně tehdejšímu režimu nezamlouvalo. Jako vězeň vystřídal Ruzyň, Pankrác, Bory, Opavu.
Vraťme se ke knize, kde se píše o jeho deportaci do pracovního tábora v Jáchymově, kde pracoval v uranových dolech. Po pěti letech mu bylo odpuštěno, ale vrátil se domů jako nevyléčitelně nemocný (v uranových dolech pracovali bez ochranných pomůcek). Jeho rodina se bezradně dívá, jak pomalu umírá (zemřel v roce 1963). Dcera se stane kronikářem jeho paměti, z této její životní role není úniku.
Příběh svého otce vyprávěla rakouskému spisovateli, jedna ze dvou dcer, Blanka Modrá. Údajně měla zájem, aby kniha s podobným příběhem vyšla u nás, ale nikdo z vydavatelů neměl zájem. Nyní doufá, že kniha vyjde v překladu.

***

Czechcentres.cz, zde

Kulatý stůl: Jáchymov
 
České centrum Vídeň je iniciátorem večera věnovaného osudům politických vězňů, kteří byli v 50. letech minulého století odsouzeni k práci v uranových dolech na Jáchymovsku. Kulatý stůl s Josefem Haslingerem (rakouský spisovatel), Karlem Kukalem (pamětník Jáchymova), Tomášem Bouškou (političtí vězni.cz) a Anitou Lackenberger (Gulag-Frauen.at).
Podnětem tohoto večera je vydání románu Josefa Haslingera Jáchymov (Fischer Verlag 2011, české vydání je v přípravě), jehož pozadím jsou smutná 50. léta v Československu. Autor se ohlíží za osudem slavného hokejového brankáře Bohumila Modrého, který byl nespravedlivě odsouzen k 15 letům vězení a zemřel na následky uranového záření v jáchymovském dole. Haslinger vycházel z autentických vzpomínek jeho dcery Blanky, vypráví o tíživém osudu jednoho z nejlepších československých brankářů všech dob, který dokonce učil hrát hokej Sověty. Čtenáři se dozvědí nejenom o monstrprocesu s československými hokejisty v roce 1950, ale i o tom, jak vypadal jejich výkon trestu v uranových dolech.
Celý večer bude moderovat Anita Lackenberger (*1961), historička a režisérka zabývající se především osudem mužů i žen vězněných v komunistických lágrech. Byla mj. iniciátorkou česko-rakouského projektu Rakouské a české ženy jako oběti komunistických totalitních režimů (http://www.gulag-frauen.at), jehož rakouská premiéra se konala v květnu 2011 v Českém centru Vídeň.
 
Tomáš Bouška (*1980), mladý historik, iniciátor webových stránek Političtí vězni.cz, obsahující životní příběhy bývalých politických vězňů a vězeňkyň, kteří prožili část svého života za mřížemi československých komunistických věznic a pracovních táborů, podá na úvod krátký historický exkurz o politických procesech v 50. letech v Československu, uvede příběh uvezněných hokejistů a představí Jáchymovské uranové doly tehdy a dnes.
Josef Haslinger (*1955), uznávaný rakouský spisovatel a esejista, přečte úryvky ze své nové knihy Jáchymov.  Haslinger studoval filozofii, divadelní vědu a germanistiku ve Vídni. K jeho dílům patří Opernball, Das Vaterspiel a Phi Phi Island. Od roku 1996 působí Josef Haslinger na Německém literárním institutu v Lipsku jako profesor literární estetiky. Žije střídavě ve Vídni a Lipsku.
Bývalý jáchymovský politický vězeň Karel Kukal-Beyeler (*1927), povypráví o svém pohnutém osudu. Po r. 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany. Po únorovém komunistickém převratu se aktivně účastnil třetího odboje. Spolupodílel se na vydávání časopisu. Rozšiřoval letáky a bílé lístky před volbami 1948. Byl zatčen a odsouzen v přidruženém procesu k procesu s Milanem Chocem na sedm let za spolčování proti republice. 15. října 1951 se zúčastnil hromadného útěku jedenácti vězňů z jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Tito lidé měli zkušenosti například s přechodem hranic coby agenti-chodci. Přesto byl jejich útěk neúspěšný. Kukal se před zatčením pokusil o sebevraždu. Byl zadržen a odsouzen na 25 let. Z jedenácti mužů přežil jen on a Zdeněk Štich. Ostatní byli na útěku zabiti, nebo odsouzeni k trestu smrti. K. Kukal emigroval r. 1968 do Švýcarska, kde žije dodnes. Patřil tu k zakládajícím členům exilového skautingu. O útěcích z jáchymovských lágrů napsal knihu Deset křížů. V r. 2002 převzal od prezidenta Václava Havla Medaili za hrdinství.

***

Goethe.de, © Neue Zürcher Zeitung, 8. října 2011, zde

Bohumila Modrého neodsoudili k smrti přímo. Zařídilo se to subtilněji: Během nucených prací v jáchymovských uranových dolech byl vystaven takové dávce záření, že onemocněl leukémií. Předtím, než mu stát zničil zdraví, se Modrý coby brankář československé hokejové reprezentace stal několikanásobným mistrem Evropy a světa. V roce 1950 jeho zářivá kariéra rázem skončila: Spolu s většinou mužstva byl za velezradu odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody. (…) Severočeské městečko Jáchymov, které se před rokem 1945 jmenovalo Sankt Joachimsthal, však nebylo pouze místem komunistického teroru, nýbrž i prvními radonovými lázněmi na světě. V románu Josefa Haslingera s názvem „Jáchymov“ si tam vídeňský nakladatel Anselm Findeisen hodlá léčit chronické bolesti zad. Narazí na dceru Bohumila Modrého, která se coby starší paní rozhodla vydat po otcových stopách.
Georg Renöckl: „Triumph und Vernichtung“

***
Haslinger: Ten příběh je střípkem evropské historie
 
Žije ve Vídni, vyučuje v Lipsku a ve svém zatím posledním románu Jáchymov (2011, č. Jota 2012) vypráví pohnutý osud československého hokejového brankáře Bohumila Modrého, jenž byl coby politický vězeň v 50. letech odsouzen k nuceným pracím v jáchymovských uranových dolech.
 
Rakouský spisovatel Josef Haslinger (nar. 1955) se sice proslavil thrillerem Opernball (1995), českému čtenáři se však poprvé představuje coby dokumentarista doby, která patřila ve federální historii k těm vůbec nejtěžším.
 
Jak vlastně došlo k tomu, že jste napsal román o československém hokejovém brankáři Bohumilu Modrém?
 
Asi před čtyřiadvaceti lety jsem se ve Vídni seznámil s Blankou Modrou, dcerou Bohumila Modrého. Už tehdy mi vyprávěla o osudu svého otce, ani v nejmenším jsem si však nedokázal představit, že bych o tom napsal román. Když jsem v roce 1996 dostal profesuru v Lipsku a odtamtud týden co týden jezdil přes Českou republiku do Vídně, dopřával jsem si na svých cestách drobné přestávky a začal zemi objevovat.
 
Jednoho dne jsem se zastavil v Jáchymově a zašel do tamního muzea. V jedné z místností visely fotky, které se nápadně podobaly obrázkům z koncentračního tábora – očividně tamní pracovní tábor. To musí být to místo, kde byl Blančin otec vězněn, pomyslel jsem si. Od té chvíle jsem k tomu příběhu postupně přilnul, četl knihy o pozdním stalinismu, hodně hovořil s Blankou samotnou a z mého mnohaletého bádání vznikl i román.
 
Nečech píše román o české historii, protože se o to zjevně žádný český autor ani autorka nezajímá. Existuje tedy zde tematická mezera? A co to vypovídá o české literární scéně?
 
Z mého pohledu to o české literatuře nevypovídá vůbec nic, neboť já zpracovávám, co zpracovat chci, a neorientuji se podle toho, co píší čeští autoři. Ten příběh je i střípkem evropské historie. Nemůžeme neustále vnímat evropské země odděleně ve smyslu národních dějin a taktéž nikoliv ve smyslu národních literatur. Úkolem literatury není analyzovat vlastní národ a poukazovat případně na nedostatky, chyby či poklesky.
 
Já sám jsem napsal román Das Vaterspiel, v němž jde mj. o kolaboraci Litevců s německými nacisty při vyvražďování Židů. A dostal jsem tehdy z Litvy množství výtek, že bych se měl zajímat o svou vlastní zemi a její historii a nevměšovat se do té jejich.
 
Je možné, že podobných výhrad se dočkám i v České republice. Jenže my už jsme přece o krok napřed. Vyvinuli jsme společnou politickou strukturu, lidé v našich zemích hlasovali pro Evropu, a je tedy také nejvyšší čas, abychom se o sebe navzájem a naši společnou historii začali zajímat, o to, co máme za sebou. To je předpoklad k tomu, abychom na sebe mohli pohlédnout novýma očima.
 
V románu citujete známou českou spisovatelku Radku Denemarkovou. Mezi knihou a českou literaturou tedy přesto existuje určité spojení. 
 
Radka je spisovatelka, jíž si nesmírně vážím. Napsala román, který se v němčině jmenuje Ein herrlicher Flecken Erde (česky Peníze od Hitlera – pozn. red.). Tuto velkolepou knížku považuji za velmi důležitou, neboť je to právě česká autorka, která tu tematizuje vyhnání Němců, a to navíc tu stěží uvěřitelnou skutečnost, že byli vyhnáni i Židé. Šlo vlastně o druh dvojího pronásledování. Osobně považuji knihu za velmi odvážnou a působivou. Samotnému mi dodala odvahy podívat se na tyhle slepé skvrny historie.
 
Svou knihu jsem napsal především pro německy mluvící čtenáře, nikoliv pro ty české, neboť jsem zjistil, že u nás ten příběh nikdo nezná. Dosud jsem v Rakousku a Německu nepotkal člověka, který by měl ponětí o tom, že bylo československé hokejové mužstvo roku 1950 uvězněno. A nikdo netuší, co znamená Jáchymov. Mluví se o Sankt Joachimsthalu, o léčebných lázních a těžbě stříbra, ale Jáchymov coby symbol politického pronásledování a v určitém slova smyslu i záhuby v komunistickém Československu, o tom nemá nikdo nejmenší ponětí. Sdílíme společně hranice, ale nevíme, co se za těmi hranicemi událo.
 
V České republice a také v Německu sledujeme mnohdy pocity, které lze shrnout pod pojmem „ostalgie“, tedy stesku po socialismu. Myslím, že podobné smýšlení je nebezpečné. Váš román však kráčí opačným směrem a ukazuje režim v jeho zhoubné nahotě. Jak vnímáte „ostalgii“ vy?
 
Znám tenhle fenomén z bývalé NDR. Díky mé profesuře v Lipsku mám k Sasku a tamním obyvatelům, kteří žili v NDR, velmi blízko. Podstatné pro mě je, že „ostalgie“ není fenoménem mladých. Postihuje zejména starší lidi, kterým byla sebrána jejich jistota a kteří současně prožili náhlý přerod v nový technologický společenský řád. Jednak přišel nový politický systém, jednak věk počítačů. To se událo – možná nikoliv zcela náhodou – prakticky současně. Lidé byli náhle zmatení a museli se všemu teprve naučit. Tato generace byla tedy vystavena náležitému zmatku, postavena před skutečnou výzvu, což vzniku „ostalgie“ napomohlo.
 
Co se týká mladých, tam vidím jiný problém. U mladých se dnes bohužel objevuje zásadní nevědomost a nezájem. Nemyslím si, že by tento nezájem bylo možné překonat s pomocí literatury, takovou sílu nemá, není na to dostatečně oblíbená, přispět však k tomu může. Při čtení se nám před očima zhmotňuje svět, a to nejen na té teoretické úrovni. Spoluúčastníme se děje, v jistém slova smyslu si vytváříme druhý život v rámci zobrazovaného času.
 
 
V románu zmiňujete možné kolaborantství některých spoluhráčů, které nelze ani potvrdit, ale ani vyvrátit. Takové ochotné pomocníky potřebuje každý režim, i kdyby k tomu snad měli být přinuceni. Souhlasíte?
 
Ano, samozřejmě. Každá diktatura se opírá o částečně veřejný a částečně tichý společenský souhlas. Je odkázána na podporu kolaborantů a udržování opozice v mezích. Ale současně je třeba říci, že kupříkladu mezi českým či polským obyvatelstvem existoval příkladný odboj. Už roku 1968 se zrodila snaha oddělit se od autoritářského komunismu, která však byla coby experiment násilně potlačena, poté nesmíme zapomínat na hnutí z roku ’77, přestože se nejednalo o žádné masové hnutí a nemohlo tudíž politický systém destabilizovat, a konečně zdolání systému roku 1989. Toho všeho si vážím a oceňuji to.
 
V knize hovořím o období rodícího se komunismu a pozdního stalinismu. To je naprosto fatální záležitost, neboť Československo se pro komunismus rozhodlo samo od sebe. Sice to tu usměrňovala Moskva, to je naprosto jasné, a vznikla oddělení propagandy, která podnikala všechno možné, ale v posledku to nebyl žádný převrat s pomocí tanků, ale převrat na ulici. A to souvisí s osudovými událostmi předtím, s nacistickou okupací a protektorátem. Národu se vsugerovalo, že na Západ se nelze spoléhat. A souvisí to taktéž s vyhnáním sudetských Němců. Komunistická strana tu stála s majetkem, s prázdnými domy. Měla co nabídnout. A to všechno dohromady tento fatální vývoj spustilo. Vznikla silná diktatura, a když někteří chtěli zatáhnout za záchrannou brzdu, bylo už příliš pozdě.
 
Vy sám ukazujete komunistický teror na příkladu pracovního tábora v Jáchymově, jehož historii příliš německých mluvčích nezná. Co se vlastně v Jáchymově po válce odehrálo?
 
Češi převzali po nacistech v tehdejším Sankt Joachimsthalu pracovní tábor, v němž sovětští váleční zajatci těžili uran. Poté tam byli internováni němečtí váleční zajatci. Pro trestance bylo později vytvořeno dvanáct pracovních táborů. Vlastně tam vybudovali systém podobný sovětským gulagům, přičemž neustále častěji tam byli posíláni také českoslovenští političtí vězni.
 
Je to jistě hodně hrubý příměr, ale situace těchto uvězněných intelektuálů mi trochu připomíná pronásledování Židů za války. Nemyslím teď ve smyslu počtu obětí nebo důvodů k vyvražďování, nýbrž ve smyslu jejich víry, že tak daleko to přece zajít nemůže. Také řada Židů měla na počátku možnost emigrovat, ale jen nemnozí si nejspíš dovedli představit, že to, co přijde, bude až tak hrozivé. Totéž platí i o protagonistech románu.
 
Ano, rozumím, jak to myslíte. Současně je však třeba říci, že byla také řada intelektuálů, kteří se do systému zapojili. Kupříkladu básníci, kteří pro režim psali básně, přestože museli okamžitě vidět, co se děje, a přesto se zapojili. Při podobných společenských převratech jsou tu vždycky i ti, kteří z toho těží, a mezi nimi jsou také intelektuálové. Vždycky se najde někdo, kdo jedná oportunisticky.
 
Co se týká srovnání s osudem Židů, jakkoliv teď nechci snižovat tragičnost, utrpení a útisk vězňů – jsem proti tomu, aby se o Jáchymově hovořilo jako o vyhlazovacím táboře. Byly to pracovní tábory, které byly pouze tak vedeny, že se smrtí bylo třeba počítat. Nejednalo se však o tábory vyhlazovací.
 
 
 
Rozhovor s Josefem Haslingerem „Höchste Zeit, aufeinander neugierig zu sein“ vyšel v originále v Landeszeitung (24. července 2012). Na Literární.cz v plném znění se souhlasem redakce.
 
Rozhovor vedl a do češtiny přeložil Jakub Ehrenberger.

***

Josef Haslinger: Jáchymov
Končící 40. a raná 50. léta byla v Československu bezmocným svědkem převzetí moci komunistickou stranou a v důsledku toho i silných represí obyvatelstva. Na ty, kteří se novému režimu vzpouzeli, čekal soudní tribunál, který je často s pomocí zinscenovaných procesů odklidil z cesty. Před ním roku 1950 stanul i Bohumil Modrý, hokejový brankář a oslavovaný hrdina tehdejšího Československa.
 
Román Jáchymov rakouského spisovatele Josefa Haslingera se pouští do fiktivní rekonstrukce událostí, které dovedly slavného českého brankáře nejen na hokejový vrchol, ale později coby politického vězně až do uranových dolů v severočeském Jáchymově. Nemoci z ozáření, jemuž byl v „československém gulagu“ dlouhou dobu vystaven, podlehl Modrý několik let po svém propuštění. Uranové doly se mu staly „odměnou“ za to, že československému státu v letech 1947 a 1949 přivezl první zlaté medaile z hokejového mistrovství světa.
 
Dokumentární román
 
Josef Haslinger svůj dokumentární román vystavěl na svědectví Modrého dcery Blanky, která mu propůjčila své mnohdy bolestivé vzpomínky, mnohé o procesu s „protistátní skupinou Modrý a spol.“ odhalily také nedávno odtajněné spisy Státní bezpečnosti. Kombinací několika autentických zdrojů s tvůrčí svobodou, kterou autorovi umožňuje beletristický žánr, vzniká velmi osobité zúčtování s československou minulostí. Haslinger si nutně neklade za cíl zobrazit osud Bohumila Modrého s otrockou přesností, jde mu především o zaznamenání skutečné nestvůrnosti politického systému, který s lehkostí pírka ničil stovky lidských životů. Modrého život je v tomto směru jen vzorkem vybraným z mnohem větší množiny.
 
Příběh se odehrává v několika časových rovinách, z nichž tou centrální jsou vzpomínkové pasáže dcery na otce. Ty se vracejí do předválečného Československa a sledují osudy Bohumila Modrého od jeho prvních hokejových zápasů ještě před okupací až po smrt na nemocničním lůžku sedm let po brankářově omilostnění.
 
O řadu let později, zatímco archivní snímky z té doby už notně zežloutly, se o příběhu dozvídá postarší německý nakladatel Anselm Findesein, žijící už dlouhá léta ve Vídni. V jáchymovských radonových lázních se Findeisen náhodně setkává s bývalou tanečnicí. Zatímco on se sem chystá uchýlit kvůli své Bechtěrerově chorobě, ona se přijela podívat na odvrácenou stranu Jáchymova, trestaneckou kolonii a uranové doly.
 
Nakladatele neznámý příběh Bohumila Modrého natolik uhrane, že ženu požádá, aby pro něj osudy svého otce sepsala. Ačkoliv románová tanečnice, jíž se stala předobrazem právě Blanka Modrá, zprvu váhá, nakonec pod tíhou vlastní touhy po otci svěřuje historii papíru a s ním i čtenáři.
 
Zlovůle komunistického aparátu
 
Slovo komunismus je v lingvistickém ohledu výrazem do češtiny přejatým, v málokterém případě má však tato skutečnost tak bolestivé historické podklady. Komunistická strana roku 1948 přejala nadvládu nad tehdejším Československem. Nikdo včetně oslavovaných hokejistů, kteří rok předtím vyhráli v Praze mistrovství světa, si však nedokázal představit následky, které budou léta pozdního stalinismu na Čechoslováky mít.
 
Josef Haslinger se coby cizinec palčivé téma československé minulosti otevřít nebojí. V jeho románu dostává sílící fenomén „ostalgie“ tvrdý úder hokejkou od každého z hráčů, který byl v 50. letech vězněn. Uranové doly pro ně nebyly jen pojmem z učebnic, ale tvrdou skutečností. Rovněž skuteční byli i všemožní udavači a kolaboranti s režimem, jejichž stíny se míhají v mlhavém pozadí románu.
 
Rakouský prozaik se však nesníží k lacinému moralizování a senzacechtivým obviněním jednotlivých aktérů, kteří přihlíželi Modrého životnímu zápasu. Vědom si složitosti doby a mnohoznačnosti výpovědí svědků, na jejichž základě románovou podobu procesu zpracovává, nechává řadu otázek nezodpovězených, protože na základě známých fakt je jednoduše zodpovědět nelze. Místo toho volí Haslinger věcný, dokumentární tón. Nepředhazuje čtenáři vlastní interpretaci událostí, ani jej nezaplavuje emocionálně silnými výjevy z rodinného života. Jen vypráví. Výsledný účinek na čtenáře se tím o to znásobuje.
 
Jáchymov je knihou, která byla v českém kontextu skutečně potřeba a funguje i navzdory tomu, že ji autor psal původně pro německy mluvící trh. Román se ostře staví proti mytizaci komunismu coby let relativního blahobytu, aniž by se na něm dopouštěl historické křivdy. A třebaže je hrdinou románu československý hokejový brankář, jeho příběh má naději oslovit široké spektrum čtenářů. Kniha totiž v první řadě poukazuje na holou skutečnost, že Češi a Slováci se svou bouřlivou minulostí ještě zdaleka nezúčtovali.

Literarni.cz, Jakub Ehrenberg

 
Skrýt